Love goes cold behind these hazel eyes

Je to jen pár hodin, co jsem si koupila boty. Přísahám, že za únor jsou poslední. Za mou nákuoní stopku pro tenhle měsíc může hlavně moje peněženka s kreditní kartou. Ty dvě mrchy se na mě domluvily, prý že už mi nic nedají. Ale k těm botám, myslím, že jsou teprve asi druhé nejvyšší v mojí sbírce a dřív než za týden u nás s nimi pošťák nezazvoní. Jinak bych se už dávno chlubila nějakou tou fotkou.
Namísto toho tu máte jednoho naprosto užasného, malinkého psíka. Soukromě mu říkám Trhač, ale protože se o něj musím dělit s ostatními členy rodiny, bylo mu přiděleno podle nich normálnější jméno. Ale Trhač k němu dokonale padne.

Venku je divně, počasí v posledních dnech kopíruje můj stav. Jo, počasí napodobuje mě. Bylo mi hůř dřív, než začalo být hnusně venku.

I need the doctor to bring me back to life

Všechny moje představy o skvělém týdnu volna se rozpustily spolu s bolestí v krku, kašlem a všema těma nepříjemnostma, spojenýma s chřipkou. Tím pádem teď jenom ležím, spím, tři dny jsem nic nejedla a jenom piju horký čaje a polykám bůhví co. Úžasná vyhlídka pro další dny pokud to takhle bude dál pokračovat :(
Ani si nedokážete předstaivt, jak moc se těším na pondělí. Nedokáže mi to překazit ani armáda bacilů. Bude tam zase ON. Ukojím svou, za ten měsíc do nebeských výšek vzrostlou, touhu spatřit to charizma alfasamce. A klidně si klepejte na čelo a říkejte něco o blbejch.
Musím smrkat, zatím se tu mějte.
A ať žije Ibalgin!!!

Víno, brusinky a kokršpaněl

Hlásím se po včerejším plese. Byla to příležitost, jak konečně, týden před začátkem letního semestru, oslavit konec zkouškového. Taky způsob, jak potkat lidi, co jsem neviděla od maturity. Část večera jsem proklínala moment, kdy jsem se rozhodla nechat doma foťák a část večera jsem proklínala moment, kdy jsem se rozhodla neobout si tenisky. Ve výsledku mi tedy chybí kvalitní obrazová dokumentace a přebývají mi bolavé palce u noh. Abych si pořád jen nestěžovala, tak jsem se v první řadě dokonale bavila. Důkazem toho je můj návrat domů v ranních hodinách, dokonce i za světla.
V mojí honbě za tím nebýt obyčejná, protože na obyčejné lidi se rychle zapomíná, jsem mírně zaexperimentovala s barvou svých vlasů. Už nějaký ten rok nosím blond melír, ale teprve včera jsem se odhodlala k úplnému odbarvení. Pořád si nějak nemůžu zvyknout, když procházím kolem zrcadla, výkladu nebo jakékoliv jiné odrazové plochy koukám, kdože to tam vlastně jde. Když mě poprvé viděla moje sestra, cituji: ,,Ty vole, to je jak šlapka z 20. let." Přijatelnější komentář obsahoval slova: úplně, jako, Marilyn, Monroe. Ale vcelku byla kritika pozitivní. Hlavně, že jsem spokojená sama se sebou a bylo mě vidět v davu.
Abyste nemuseli koukat pořád jen na písmenka, našla jsem jednu fotku ze včerejšího večera, kde jsem ještě v relativně střízlivém stavu. Na kámošku vlevo jsem narazila poprvé po několika měsících a takových bylo víc a s každým se to shledání muselo přece oslavit.

Pokud k máte k mému peroxidovému účesu ve stylu kokršpaněl jakékoliv názory, připomínky, jen do toho. Do holeně Vás za to nekopnu a už vůbec Vám nedám pěstí.
Ještě jsem se málem zapomněla zmínit o mém neštěstí v nákupu lístků do tomboly. Pokud si jich koupím 20, tak 20 z nich bude nevýherních. Do včerejška tomu tak pravidelně bylo, ale něco se změnilo. Výhra číslo 52, balení kondomů. Ta krabice tam čekala vážně jen na mě. Konečně můžu začít s bohatým promiskuitním životem, čekám na to několik let.

My whole life waiting for the right time

V životě existují posedlosti, kvůli kterým jsme ochotni zajít daleko. Častokrát obětujeme hodně ze svých zásad. Pro co? Za koho? A když jsme u konce, zbývá nám poslední nadechnutí, pak si teprve říkáme, zda nám vůbec stálo za to riskovat. Celý život se ženeme za iluzí dokonalosti, naše ideje, touhy a vášeň jsou to, co nás pohání. Nenechám všechny své démony, aby mě dohnaly ve stejný okamžik. Chci jim vzdorovat do poslední chvíle. Jen si pořád říkám, proč až tady. Proč jsme to všechno nechali zajít tak strašně daleko. Museli jsme procestovat půl světa, půl století, hnáni veškerou svou touhou, abychom na konci zjistili, že všechno je to jen iluze.
Jsou tu okamžiky, jsou tu docela často, kdy zažívám tyhle pocity. Bude jim někdy konec?

Somewhere over the sunny boring february

Přiznám se, že jsem Vás teď pár dní tak nějak zanedbávala, ale je to oboustranné. Vím, že to tady zatím není nic extra, snad je to tím, že zkouškové je období chudé pro inspirace, ale nějaký ten komentík bych si přece jen konečně mohla zasloužit.
Poslední dobou si připadám nějak divně. Mám za sebou poslední zkoušku, to by teoreticky mělo znamenat, že budu mít spoustu času si užívat, opak je pravdou. Čas sice mám, jenže jsem se alespoň na ty dva týdny volna, než začne škola, rozhodla ukázat svým drahým rodičům. Takže se od nich teď na chvíli nechávám vykrmovat, navštěvuju starý kamarády z gymplu, dáváme dohromady drby, co se udály za rok, co jsme se neviděli a mezitím se tak nějak nudím.
Celý tento týden probíhá ve znamení vybírání plesových šatů. Už jsem je tu zmiňovala, ty co mě už tak nějak nebaví. Vybrala jsem si místo nich tu nejlepší náhradu, jenže kdo mi dva dny před plesem ušije šaty ve stylu Zaca Posena, které měla na letošních Golden Globes Eva Longoria ( jsou to tyhle: http://www.peoplestylewatch.com/people/stylewatch/package/gallery/0,,20449763_20457354,00.html#20899507 ). Doufám, že by se to snad dalo stihnout do příštího roku, do těch šatů jsem se vážně zamilovala, i když ideální by pro mě byly v délce ke kolenům. A nechtějte mě škrtit kvůli kopírování, ty moje bodou těmato jen mírně inspirované.
Jinak doufám, že to krásný počasí, kterýho si už pár dní užívám, vydrží do zítřka. Jsem pozvaná na oběd, na kafe, na nákupy, ... ale hlavně budu zase v centru dění, v milovaném Brnisku. Jak já už se tam těším.

Running up that hill

Zdravím, jsem zpátky, sice znova bez fotek, prostě nějak nestíhám fotit, ale to se změní. Začaly mi neoficiálně prázdniny (oficiální to bude až se zápisem té mé dnešní zkoušky v isu), tudíž jsou přede mnou tři týdny potencionálního volna. Znamená to, že mám v plánu v nadcházejících dnech vstávat kolem desáté, odkulit se pro něco k snídani, pokud nepřeskočím rovnou k obědu a hlavně nechci slyšet slovo učení a už vůbec tu hnusnou věc nechci provozovat. Jo a někde mezi postelí, talířem a postelí se určitě objeví i foťák.
Zrovna hledám něco, v čem bych mohla jít příští týden na ples. Někomu by to snad mohlo připadat pozdě, jenže já už si jedny šaty pořídila, ale nějak mě přestaly bavit. Na jedny naprosto úžasný jsem narazila, jsou z kolekce Zuhaira Murada pro podzim/zimu 2010 a taky jsou naprosto neslučitelné s obsahem mojí kreditky.
A taky u toho poslouchám Placebo a doufám, že pořád sněží. Miluju, když můžu dělat stopy do ještě neprošlapaného bílého koberce. Ten pocit, že tam přede mnou ještě nikdo nešel, co napadl...kouzlo zimy. Mimo to jsou z toho hezký fotky.
Ještě mám hroznou chuť nakupovat. Pořád. I po dnešním nájezdu na H&M. Neříkala jsem Vám o nové bundě, tričku a botech? V tom případě Vám říkám o nové bundě, tričku a botech. Jo a ta bunda není černá. Konečně něco, co bez problémů najdu ve skříni. Hledat mezi černýma tričkama černý tričko je nadlidský výkon a občas mě to stojí spoustu nervů a nadávek.
Jdu zkontrolovat is, třeba už to zapsal...