Dneškem pro mě definitivně skončili vánoce.
Jak se to pozná?
K večeři jsem sprovodila z lednice poslední kousek smaženého kapra, symbol vánoc, pro který mám až nezdravou úchylku. Jako důkaz předkládám ukázku svého třídenního jídelníčku:
Sobota
večeře I: Kapr
večeře II: Kapr
Neděle
snídaně: Kapr
oběd: Kapr
večeře:Kapr
Pondělí
oběd: Kapr
večeře: Kapr
Jinak doufám, že jste našli pod stromkem vytoužené dárky podobně jako já :)
A sváteční outfit? Sukni jsem odstřihla z letních šatů a spodničku sešila 23. prosince z okenních závěsů.
Pokud jste ještě nenavštívili podzemí pod Zelným trhem, vřele doporučuji. Jsem ráda, že jsem si k tamní návštěvě po zhruba měsíčním maratónu zápočtů, předtermínů, seminárkování a protokolování našla čas.
Teď kolem Vánoc cítím povinnost nosit pořád něco červeného. A jak jste na tom vy? Taky u vás červená navozuje pocit nadcházejících svátků?
Přede mnou není v bezpečí žádný červený medvěd v okruhu dvou kilometrů. Kdyby měl někdo zájem o zbylé čtyři barva v balení, stačí říct, jsou milí, sladcí a téměř nikdy nekoušou .
Jakmile se rtuť ve venkovním teploměru ocitne pod nulou, je čas na typicky zimní šperky. S touhle stříbrnou vločkou máme krásný vztah už dvě zimy. Pokaždé na mě přes léto věrně čeká a já pak, aby baly vidět, občas zapomenu i šálu.
Dneškem skončil další brněnský Factory Fashion Market. Musím říct, že byl rozhodně lepší než teb předchozí v létě a jsem ráda, že jsem se na něj vydala s poloprázdnou peněženkou. Jinak by to nemuselo dopadnout zrovna nejlíp pro můj žaludek na zbytek měsíce. Takže jsem se zásobila jedněmi náušnicemi a spoustou adres odkazujících na zajímavé e-shopy. O tom třeba příště ;)
Vpravo nejnovější přírůstek do sbírky. Přicestoval dnes ráno sobí poštou přímo od polárního kruhu. V krabici nebyl sám. Válel se tam v obležení dvou sobích triček.
Spolupracovat s Finlandií chci až na věčnost.
Tahle halenka je opravdu pamětnice. Doufám, že se na mě babička nebude zlobit, když příznám, že jí za dva roky bude osmdesát. Chci totiž dokázat, jak moc je tenhle úžasný kousek vintage. Přímo osmdesát mu není, ale babi halenku nosila ve svých třinácti letech, takže skoro :)
Já ji na sobě měla už je to nějaký pátekzpátky, ale po tomto zase na chvíli spatřila světlo světa. Přece jen, takový, dnes už starobylý kousek, nemůžu tahat denně. Ta jahůdková výšivka mě tak okouzlila, že ji chci zachovat i pro příští generace.
Ještě přidám komickou historku. Přiznám se, že ani zdaleka nedosahuji rozměrů postavy třináctileté a tak oblékání vyžaduje jistou dávku gymnastické průpravy a času. Když jsem si halenku vzala v pondělí do školy, tak s úmyslem, že ji vysleču až večer doma. To bych ovšem nemohla narazit v H&M na vytoužené šaty a chtít si je vyzkoušet. Sundat to ze sebe dalo takovou práci, že už došly síly na opětovné navlečení. Zbytek dne strávila halenka v tašce a já ve svetru.
sobota 8. října 2011
Nemám ráda tři slova. Uniformita, komerce a masa. Nemám ráda věci, které jsou uniformou masy. Je skvělé, že ať už si oblečete cokoliv, myslíte si cokoliv a chováte se jakkoliv, jsou lidé, kteří si i po roce vzpomenou na okamžik, kdy jste vstoupili do místnosti. Je skvělé, když ti lidé nejsou tři ani čtyři, ale když je jich třicet nebo čtyřicet. Je skvělé, že i po tak dlouhé době si vzpomenou, že tehdy do místnosti vstoupila Osobnost. Teprve tehdy si uvědomíte, že Váš sen měnit svět, se pomalu stává skutečností. Děkuju. Děkuju, že i mezi masou je místo pro nekomerčnost. Děkuju, že svou inspiraci mohu posílat dál. Děkuju, že si nachází příjemce.
Láska je sněhobílá. Láska na první pohled je věčná. Poprvé jsem ji slyšela při cestě autobusem. Dnes, když ji slyším potisící, jsem v tom autobuse znova. Směr Savonlinna.
Je o vánocích. Se sněhem, s teplotami hluboko pod bodem mrazu, tak, jak to Finsko umí. Je o bezdomovcích, o smutných věcech, které bílá peřina dokáže skrýt. Ale i přesto si uvědomíme, že "Liiisa z obchodu s masem už není mladá" a kolik takových Liis je všude kolem nás.... Když ji slyším, doufám v "kousek nebe pro nešťastné."
Menstruační klip o konci světa. Co k tomu dodat.
Now this is not the time or the place for a broken-hearted,
'cause this is the end of the rainbow
where no one can be too sad
No I don't wanna leave
but I must keep moving ahead
'cause my life belongs to the other side
behind the great ocean's waves
Bye bye, Hollywood Hills
I'm gonna miss you, wherever I go
I'm gonna come back to walk these streets again
Bye bye, Hollywood Hills forever
Nejsou to hollywoodské kopce. Je to cesta odkudkoliv. Cesta trajektem, když sleduji vzdalující se helsinský přístav. A na rtech: "Tak zase příště. Žádné navěky sbohem, ale brzy na shledanou." A když dnesk zavřu uči, na tom trajektu budu znovu. Zas a znova. Znova a zas.
Největšími lháři na světě jsou naše nejhorší obavy.
Těmto místům se budu ještě někdy jindy věnovat. Posvátné mohyly starých Sámů. Až nastane můj konec, rozprašte na nich můj prach.
Největší srdcovka. Protože "pod těmito hvězdami" se natáčí film s názvem Život.
Podzimní výlety mají svoje zvláštní kouzlo. Všechno je to asi v těch barvách. Téměř všechno je Pernštejn, až ke konci se objeví Předkláštěří a taky pohled na hrad Veveří.
Zamilovala jsem se mimojiné do téhle obří tašky z H&M. Je tak obří, že se do ní s klidem vejde velká termoska, čtvrteční učení (to jsem zrovna ve škole od osmi do sedmi), parka, čepice, krabice papírových kapesníků a ještě pořád zbývá místo na klíče, peněženku a všechen ten bordel, co obvykle v každé tašce nosím.
