Live in fairy tale

Mám ráda staré domy. Cítim z nich tajemné kouzlo. Čím asi byli lidé, kteří je nechali postavit, co v nich prožívali, proč je nakonec opustili a nechali chátrat... Když se na ně dívám, napadají mě příběhy z časů, kdy ještě měly čerstvou omítku, kvetly kolem nich růže a v oknech se vlnily záclony.
Na jeden takový jsem narazila o víkendu v Dolních Kounicích. A byla to láska na první pohled.

Taky vám to tam připomíná pohádku? Nebo byste raději o 300 metrů dál? Koukejte:

Sice se tam našlo několik zazděných koster, ale jinak pohádka.

wild roses on red&white wall

Dostala jsem kytku. Nestačilo mi kolem ní chodit a vzdychat nad její červenobílou krásou. Hned jsem ji musela vyfotit se svou červnobílou zdí, se svým červenobílým komínem, s finskou vlajkou. Všem to společně hrozně slušelo, proto jsem to nechtěla kazit a vyfotit se spolu s nimi.
Se vzrůstající intenzitou slunečního záření přímo úměrně stoupá i moje dobrá nálada. Nebýt poloviny semestru a haldy půlsemstrálek, kvůli kterým už ani skoro nespím, očuchávala bych venku fialky, narcisky, tulipány a nekoukala jen na ty růže vedle postele, ale hlavně na to všechno venku. Mám pocit, jakoby ani pořádně neskončilo zimní zkouškové a už ser vypisovaly termíny na to letní. A vůbec, v létě, když je teplo, by se zkoušet nemělo.