Je
noc. Mám strach. Běžím hustým lesem kdesi v divočině. Můj strach mi nedovolí
ani se ohlédnout. Děsím se jen zpomalit a nadechnout se. Běžím
z posledních sil, ale stále nacházím dostatek vůle, která mi brání
zastavit se. Cítím sucho v ústech, jazyk se mi lepí na patro, dýchám
hlasitě a ztěžka. Chci křičet, něco mě k tomu nutí. Vykřičet se
z veškeré své bolesti a zemřít. Vím, že mým údělem je nedožít se dnešního
svítání.
Mám úplně husí kůži a občas podobný sny. Už jsem se zařekla, že před spaním nebudu koukat na detektivky ;-).
OdpovědětVymazatMěj se krásně, Janiko.
Vivi